
Spokojeně jsme leželi s Liborem na poseli a dívali se na film. ,,Je mi s tebou tak krásně." hladil mě ve vlasech. ,,Mě s tebou taky. Když jsem s tebou na nic nemyslí, všechna moje bolest je pryč." svěřila jsem se mu. ,,Eli nechceš mi o sobě něco říct?" zahleděl se mi Libor do očí. ,,Ne proč?" zakroutila jsem hlavou. ,,Seš strašně tajemná, nic o tobě nevím. Příde mi, že tě něco trápí, ale nevím co." pohladil mě po tváři. ,,Nechci o tom mluvit." odhodila jsem mu dlaň a prudce se posadila. ,,Neměla jsem to v životě lehké, ale když jsem s tebou tak jako bych na všechno zapomněla. S tebou jsem úplně v jiném světě. Nekaž to prosím." stratil se mi z úst úsměv a já se málem rozbrečela. Nevěděla jsem jak bude Libor reagovat. ,,Když o tom nechceš mluvit nemusíš. Chci jen, aby jsi věděla, že teď jsi pro mě naprosto všechno." objal mě a dlouze mě políbil. Pousmála jsem se a zajela mu prsty do vlasů.
,,Půjdete s námi na pouť?" vtrhla do pokoje Erika, s Kamilem v zádech. ,,Jo." usmála jsem se. ,,Tak pojďte." zavelila Erika a zmizeli. Libor mě chyl koelm ramen a pomalu jsme šli za nimi. Na ulicích k nám přibíhali lidé a chtěli od Libora a Kamila podpisy. Cítila jsem se nesvá. Všichni se po nás otáčeli a novináři fotili. Ze začátku mi to celkem vadilo, ale byla jsem vedle Libora, takže jsem na to rychle zapomněla a všímala si jen jeho. ,,Na to si zvykneš." uklidňoval mě Libor a políbil na tvář. Souhlasně jsem přikývla hlavou.
,,Půjdem na řetízák?" otočila jsem se na Libora. ,,Jasně pojď." chytl měza ruku a společně jsme běželi ke kolotoči.
Posadila jsem se na sedačku a natáhla k Liborovi ruce: ,,Chyť mě!" ,,Jasně." naposlední chvíli mě chytil za ruku a řetízák se začal pomalu točit. Drželi jsme se za ruku po celou dobu a já byla strašně sťastná.
,,To bylo něco." smál se Libor když kolotoč zastavil. ,,Miluju poutě." usmála jsem se a malinko zavrávorala. ,,Pozor!" stačil mě Libor chytit. ,,Děkuju." usmála jsem se. ,,Já si tě radši snesu z těch schodů. Nedovolím, aby jsi mi upadla." vzal mě do náručí a opmalu mě nesl dolů. Okamžitě se kolem nás seběhli novináři a spouště foťáků jen cvakali. ,,Už vidím zítra ty titulky." zavtipkovala jsem. ,,Aspoň budou mít o čem psát." postavil mě Libor zpět na zem a ruku v ruce jsme šli za erikou a Kamilem....
Malá poznámka ( není součástí povídky ): chci se zeptat jak se vám to čte? někdo mi totiž tvrdil, že píšu dost nepřehledně tak chci vědět jestli je to pravda :( prosím upřímně ;)


















Sedla jsem si na pohovku a bradu si položila na kolena. Oči se mi okamžitě proměnili v rybníček, který se rozlil při vzpomínce na čas když jsem nebyla sama. ,,Co si jen počnu?!" pronesla jsem do ticha a odpověď nikde. Nikdo mi nepohl poradit. Celé dny jsem vysedávala v domě a plakala nad fotografiemi, které jediné mi zbyli. Cítila jsem se jako bych každou chvíli měla zemřít a věřte, že jsem chtěla. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Věřila jsem, že zas budu v babiččině náruči a uslyším její líbezný hlas. Hlas, který jsem slíchala už od dětství. Hlas, které na mě nikdy nekřičel a mluvil ke mě jen laskavě a pozbudivě. Chyběla mi její vůně. S námahou jsem se zvedla z pohovky a posadila se mezi oblečení do skříně. Obklopila mě vůně, kterou jsem moc dobře znala. Sundala jsem z věšáku babiččin šátek a obmotala si ho kolem krku. Nos jsem si v šátku pečlivě ukryla, aby mi nic z té krášné vůně neuniklo. Položila jsem se na tvrdou a studenou podlahu skříně a zavřela oči. Vybavila se mi chvíle kdy mě babička poprvé vedla do školy, kdy se mě poprvé dovedla ke kadeřnici, když jsem seděla u zubaře a babička mě pevně držela za ruku. Nemohla jsem uvěřit, že i posldního člověka, kterého jsem v životě měla jsem ztratila.




