Pomóc! Potřebuji lásku *5

23. července 2012 v 23:04 | Nina <3 |  Povídky
,,Zajdem ještě někam?" zajímala se Erika, když jsme vyšli před stadion. ,,Jak chceš." odbyla jsem jí a dál přemýšlela nad tím klukem. Byl v mé hlavě a ne a ne vylézt. ,,Tamhle je kino, tamhle restaurace. Tak kam chceš?" otočila se Erika na mě a najednou vyřikla: ,,Eliško pozor!" Byla jsem duchem nepřítomná a narazila jsem do někoho kdo šel pro ti mě. Zvedla jsem oči a najednou oněmněla. Byl to on! Srdce mi začalo bušit neskutečou rychlostí. Byla jsem ráda, ale i jsem se bála. Nevěděla jsem co přijde. ,,My na sebe, ale máme štěští!" usmál se a tajemně se mu leskli oči. ,,To ano." malinko jsem se pousmála a čekala co bude dál. ,,Ani jsem se nepředstavil. Jsem Libor." natáhl ke mě Libor svou dlaň. ,,Eliška." položila jsem svou dlaň do jeho a uciítila jsem jemné sevření. Obá jsme si nehlenutě hleděli do očí a naše ruce se pořád drželi. ,,Libore tady seš!" přispěchal k nám jeho spoluhráč. Rytrhla jsem mu ruku a otočila svou hlavu na přicházejícího kluka. ,,A kdou jsou tyhle krásné slečny?" hodil po nás hlavou. ,,Tohle je Eliška a tohle..." otočil se Libor na Eriku a došli mu slova. ,,Erika." usmála se Erí a sama ho doplnila. ,,Aha moc mě teší. Já jsem Kamil." usmál se a hodil okem po erice, která stála opodál. ,,Nás taky." usmála se Erika a svůdně se na něj usmála. ,,A nemáte hlad? Mohli by jsme zajít na večeři!" narvhl Kamil a postavil se vedle Eriky. ,,Já docela hlad mám." hlásila se Erika. ,,Máš hlad?" otočil se na mě Libor opatrně. ,,No... Celkem." cukla jsem koutky. ,,Není co řešit, pojďte!" rozhodl Kamil a s Erikou vyrazili před námi.
Šla jsem mlčky vedle LIbora a cítila jeho pohled na tváři. Ještě, že už byla tma. Určitě jsem byla celá rudá rozrušením. ,,Prosím!" otevřel Libor dveře od restaurece, slušně vstoupil jako první a podržel mi dveře. ,,Děkuju." přátelsky jsem se usmála a šla jsem za Erikou a za Kamilem, kteří vybrali stůl. Objednali jsem si. Erika s Kamilem si povídali a já s Liborem jsme mlčky seděli a pomalu ujídali. Moje oči se každou chvíli setkali s jeho. Nepotřebovali jsme slov. Naše pohledy mluvili za vše. Byli tak tajemné. Cítila jsem se jak v jiném světě. Ve světě kde jsem jenom já a Libor. Sice jsem ho dnes viděla poprvé v životě, ale něco mi říkalo, že ne na posledy.
,,Zatancuješ si?" odhodlal se Libor mě oslovit. ,,Ráda." usmála jsem se a šla s ním na parket. Chytl mě kolem pasu a přitáhl k sobě. Položila jsem mu ruce kolem krku a užívala jsem si ten nádherný pocit. Cítila jsem se v bezpečí jeho sevření. Bylo to dokonalé. Lehce jsem ucítila jak mi Libor přivoněl k vlasům. Jemně mě hladil rukou po zádech a pořád se na mě tak krásně usmíval. Přála jsem si ať ta písnička nikdy neskončí, ať tahle chvíle nikdy neskončí. Libor byl naprosto úžasný. tančili jsme asi na čtyři písničky. ,,Eli nezlob se, ale já už půjdu."přišla k nám Erika. ,,Počkej já pujdu s tebou." odtrhla jsem se od Libora. ,,Ne to tu klidně buď, ale já už jsem děsně unavená." omlouvala se Erika. ,,To je dobrý půjdu s tebou. Jen si dojdu pro mikynu. Erika pokývala hlavou a šla čekat ke dveřím. ,,Je mi to líto, ale už musím." omluvně jsem se na Libora otočila a zmizela mezi lidmi, kteří tančili. Nechtěla jsem čekat na jeho odpověď. Popadla jsem mikynu a rychle jsme s Erikou odešli.
Před dveřmi do panelového domu, kde jsme měli byt jsem zaslechla něčí hlas:,,Eliško! Eliško! Zastev se prosím!" Zastavila jsem se a otočila se. Viděla jsem Libora jak za mou běží. ,,Nechám vás osamotě." usmála se Erika a zmizela ve dvěřích. ,,Proč jsi mi utekla?" zajímal se Libor a postavil se vedle mě. ,,Já ani nevím. Nemám ráda loučení." pokrčila jsem rameny. ,,Ale my se nemusíme loučit." usmál se Libor. Na tohle jsem čekala. Celý věčer jsem doufala, že to řekla. ale když to řekl zaskočeně jsem stála. ,,My dvá se nevidíme naposledy, že ne?" obával se Libor. Chtělo se mi křičet: ,,Jasně, že se nevidíme naposledy. Chci tě vidět co nejdříve." ale řekla jsem jen: ,, To záleží na tobě." ,, Tak dobře. Dáš mi číslo, abych se ti mohl zítra ozvat?" usmál se Libor. ,,Jasně a máš papír?" vyndala jsem si tužku z kabelky. ,,To nemám, ale můžeš mi to napsat na ruku." nastavil Libor svou dlaň, Na nic jsem nečekala s napsala mu devět číslic. ,,Děkuji tak zítra." usmál se Libor a rychle mě políbil na tvář. ,,Zítra." volala jsem za ním....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naty Naty | Web | 24. července 2012 v 16:52 | Reagovat

No, rozvíjí se to rychle :-) Krásný jako vždy..:-) Jen bych nečekala, že tam bude Kamil...myslela jsem že to bude příběh o tobě a o Libčovi..♥

2 Camilla Camilla | Web | 25. července 2012 v 20:23 | Reagovat

Překrásný ! Takhle bych to napsat ani neuměla :) Moc se mi to líbí ! Jen tak dál ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama